Reklama
 
Blog | Nikola Šimíková

Z České republiky do Hong Kongu…

Když jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána na studijní výměnný pobyt na City University of Hong Kong (v rámci Karlovy univerzity), cítila jsem, že mě tam v dáli čeká něco velkého, neočekávaného, nového. Nevěděla jsem co. Prostě něco. Něco co změní můj život. Změnilo. Hodně. Ale to předbíhám. 

Nikdy předtím jsem v Asii nebyla a ani se o ni (kromě jednoho semestru studia mandarínštiny) nikdy nezajímala . Byl to pro mě svět vzdálený, „kam se asi jen tak nedostanu“, říkala jsem si tehdy. Neudělala jsem si žádný průzkum ani před odjezdem. Myslela jsem si, že je to zbytečné (chyba!). Procestovala jsem už značnou část světa a hlavně v několika zemích (konkrétně v USA, Německu a Řecku) jsem pár měsíců žila (a studovala), takže jsem byla přesvědčená, že mě už nic nemůže překvapit. Asie byla jen další položkou na mém cestovatelském seznamu, kterou jsem se chystala navštívit, odškrtnout si, a po čtyřech měsících studia se vrátit zpět do své české rutiny.  Tehdy jsem neměla ani ponětí, že nezůstane jen u čtyř měsíců…

 

Hong Kong je jednou z nejmodernějších asijských zemí. Představovala jsem si ho jako stovky mrakodrapů a drahých luxusních obchodů, kolem nichž se tlačí na úzkých chodnících statisíce místních obyvatel. Netušila jsem tehdy, že moderní mrakodrapy svítící v noci všemi barvami jsou jen na ostrovní části, na tzv. Hong Kong Island, a že je zde 90 % expatů (cizinců, kteří sem přišli za prací) a zbylá hrstka jsou místní zbohatlíci a businessmeni. Hong Kong pro mě byl centrem moderních technologií, bohatství, čistoty… Asi jako Dubai, jen místo šejků čínští finančníci (protože Hong Kong je důležitým finančním centrem, to jsem náhodou věděla!).

Reklama

 

S tímto obrázkem na paměti a čtyřicítkami horečkami jsem se 3. ledna 2015 ocitla na pražském letišti snažíc se zbavit osmi kil nadváhy mého kufru, (nechápu! Sbalila jsem si jen samé letní šatičky. „Vždyť v Hong Kongu je pořád teplo, dusno, léto. Proto tam jedu! Za sluníčkem. A cestovat!“) připravená na čtyřměsíční studentský život v Hong Kongu. Tehdy jsem neměla ani tušení, že to nebudou jen čtyři měsíce opalování se na plážích v okolních zemích, nakupování levné elektroniky a psaní diplomky…

"První věc, kterou jsem z Hong Kongu viděla, byl tento nápis na zdi letištní haly. Netušila jsem, co mě čeká..."

První věc, kterou jsem z Hong Kongu viděla, byl tento nápis na zdi letištní haly. Netušila jsem, co mě čeká…

 

Co se týče místní kultury, záhy po mém příjezdu mi bylo striktně vysvětleno, že Hongkongčané nejsou ani Číňani ani Evropani. Pár kamarádů mě před odletem varovalo, že město je přecpané místními obyvateli, statisíce lidí tísnících se v metru… Ale prý jsou moc milí, komunikativní a ochotní. Musím říct, že až na ty davy není ani jedno z toho pravda. Studenti se bojí mluvit, přestože je jejich angličtina velmi dobrá, a v metru místní rozhodně ochotní nejsou, ani ti na trzích. Dívají se na vás, jako byste se jim vkrádali do zahrádky, když si u nich ve stánku chcete koupit dvě hlávky brokolice. A angličtina? Ani slovo! Jen „ligo, ligo!“ („tohle, tohle“). Rukama nohama se domluvíte, že za dvě brokolice to bude 10 HKD. Kolikrát se ale nedozvím cenu až do chvíle, kdy mi prodejce vrátí drobné. Zvykla jsem si jen ukazovat a říkat „ligo“.

 

Hong Kong je sice velmi vyvinutá metropole, kde je angličtina na velmi vysoké úrovni. Ale rozhodně ne mimo centrální obvod, který tvoří asi pětinu města (byť tu nejrozvinutější a nejživější). Velkým překvapením pro mě bylo, že na Islandu žijí převážně jen expati. Vlastně by se tu člověk cítil skoro jako v Evropě nebýt těch starých domů s nápisy s klikyháky a stánkařů. Místní noční život se odehrává v LKF (představte si trojnásobně živější ostravskou Stodolní ulici, a i to je málo), kde se většina expatů denně schází na předražené pivo či drinky.

 Co se Hong Kongu nedá odepřít, jsou jeho noční panoramata.

Co se Hong Kongu nedá odepřít, jsou jeho noční panoramata.

Můj první týden zde bylo jedno velké překvapení. Nestíhala jsem zavírat ústa, jak jsem se tomu všemu jen divila. Kulturní šok, přestože bych to do sebe nikdy neřekla, na mě zapůsobil jako nikdy a vybral si svoji daň v podobě několika probrečených dní, kdy jsem si říkala, jestli mám tohle vůbec zapotřebí. Především poté, co jsem zjistila, že sdílím pokoj s rodinkou švábů, a že je to úplně v pořádku. „Švábi jsou tu přece všude!“ bylo mi řečeno místními.

 

Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že se rozbrečím v cizí zemi, a budu chtít jet domů, vysmála bych se mu. Já? Taková cestovatelka, které je Česko malé, abych se někde cítila jako ve vězení? Haha! No, spletla jsem se. Velmi! Až tady jsem si uvědomila, že Česká republika vlastně není tak hrozná, jak jsem si myslela. Jak moc ji mám vlastně ráda. Další z velkých životních objevů, kterými mě Hong Kong obohatil. Cítila jsem se tu jako by můj život začínal odznova, od nuly. Nic tu není stejné jako v Evropě. Nic. Musela sjem si navyknout na úplně jiný životní styl. Stala jsem se vlastně jiným člověkem. Byla jsem jak tabula rasa. „Tak tomuhle se říká kulturní šok,“ snažila jsem se analyzovat svoje pocity. Trvalo mi šest měsíců, než jsem se odhodlala vrátit se v myšlenkách zpět na začátek a napsat tento článek…

 

Co mě zaujalo nejvíc, je fakt, jak velká propast je v Hong Kongu mezi bohatými a chudými, mezi „Hong Kong Islandem“ a „Dark Side“ (jak můj přítel nazývá oblast kolem Mong Koku, kde žijí převážně místní). Ta emocionální síla na vás dopadne, když opustíte uličky lemované obchody jako je Louis Vuitton, FENDI či Burberry a evropské slečinky oblečené od hlavy až k patě ve značkách, a objevíte se na špinavých přeplněných ulicích mezi omšelými, ba dokonce polorozpadajícími se vežáky v Mong Koku dusící se odporným smradem čehosi sušeného vycházejícím z místních obchodů, neschopni se hnout, jelikož jste pohlceni davem tisíců místních. Tento obrat o stoosmdesát stupňů můžete zažít během půlhodiny, tedy pokud přežijete cestu MTR (místním metrem), kde do vás místní strkají ve snaze nacpat se za každou cenu do vagonu metra (i když to další jede za dvě minuty). Když místní žena zarytě stojí uprostřed dveří do metra, přestože se přes ní snaží vydrat ven minimálně půlka vagonu, mám stochutí rozkřičet se na ni: „Bože, uhni se konečně!“ Ale nemá cenu se namáhat. Nereagovala by. Chovají se jako roboti.

 Trh na Sham Shui Po, kam chodím nasát místní atmosféru. (Foceno spolužačkou a kamarádkou Miškou L.)

Trh na Sham Shui Po, kam chodím nasát místní atmosféru. (Foceno spolužačkou a kamarádkou Miškou L.)

 

Na druhou stranu musím uznat, že pro cizince jsou tyto dva naprosto odlišné světy, říkejme jim spíš městské části, docela užitečné. Když se cítím, že potřebuji nasát místní atmosféru, jdu se projít na trhy do Sham Shui Po, a když mám pocit, že se chci vrátit do Evropy, přejedu do Centralu mezi Evropany, a cítím se jako doma. Teda skoro.

 

S čím jsem naopak od začátku neměla žádný problém, (a po čem se mi bude stýskat, jestli někdy odjedu) jsou místní pláže, na které se dostanete během 20-ti minut přímým autobusem z Centralu. Moje víkendové útočiště. Nejbližší je Stanley Beach s úžasnou přímořskou promenádou (skoro jako ta v Itálii), středomořskou kuchyní (ne, tady opravdu nedostanete dim sum ani kuřecí pařátky jako v Mong Koku) a úchvatným trhem, kde člověk sežene všechny možné suvenýry, od padělků značkových kabelek, přes trička na surfování až po čínské hůlky. Člověk má pocit, že se ocitl na jiné části kontinentu a ne 20 minut od centra Hong Kongu. Osvěžení v moři je ceněno především v létě, kdy se mezi přívalovými dešti vlhkost vzduchu vyšplhá třeba až na 99 %, a člověk se tak zpotí už při cestě výtahem z šestého patra do přízemí. Obdivuju místní businessmeny, kteří nosí obleky. Díky bohu, že jsem žena!

První návštěva Stanley Marketu... byl chladný únorový den, koupat se nedalo, a přesto jsem věděla, že tohle bude moje nejoblíbenější místo.                                   

První návštěva Stanley Marketu… byl chladný únorový den, koupat se nedalo, a přesto jsem věděla, že tohle bude moje nejoblíbenější místo.

 

A pro kulináře, žádné KungPao, žádní Bobika, zato jsou místními specialitami dim sum, porcovaná kachna (i s kostmi), nudlové polévky s rybími kuličkami, kuřecí drápky (s chrupavkama, to je prý největší dobrota!). Místní restaurace lákají na čerstvé jídlo tím, že uvařené slepice a kuřata (i s hlavami) věší do výloh. Vše plave v sójové omáčce, takže alergici zde přežívají na suché rýži a zelených výhoncích.

 

Nutno podotknout, že Hong Kong díky své diverzitě nabízí víceméně všechny světové kuchyně, proto si zde klidně pochutnáte i na čertvých mořských plodech, kvalitních italských těstovinách nebo vynikajícím thajském curry. Ovšem za diverzitu se platí, proto očekávejte mezinárodní ceny, pro mezinárodní obyvatele…

 

Přestože je místní životní styl naprosto odlišný od toho našeho, získané zážitky (ať už ty pozitivní nebo negativní, ty se taky počítají!) člověka obohatí natolik, že se opravdu cítí jako někdo jiný. Nová osoba. Jsem moc vděčná za příležitost vyzkoušet si žít na druhé straně zeměkoule. Hong Kong je něčím úžasným, nepopsatelným, nenahraditelným. Na tenhle zážitek se nedá připravit, a v mém případě se na něj asi nedá ani zvyknout (ani po půl roce). Ale co je na tom to nejúžasnější je to, že si zde uvědomíte, jak moc vlastně máte rádi domov…